Duben 2014

Východní stranu pozemku by měla lemovat řada ovocných stromků. Pro jarní výsadbu jsem si naplánovala především peckoviny a  některé méně známé druhy, které budou nejspíš v kontejnerech. Také jsem chtěla vyzkoušet některé rezistentní odrůdy révy. K výsadbě stromků je potřeba kompost a voda.

Voda byla dostupná na hranici pozemku, takže bylo nutné osadit měřák a vytáhnout z šachty trubku s kohoutkem. Vše zajistil perfektně pan Richter z Brna – Kohoutovic. Kompost jsem dovezla na vozíku vypůjčeném od firmy Centrum přívěsů Brno, která má sice děsné webovky, ale dobrý sortiment, dobré ceny a ochotné lidi. Brala jsem Černého draka  z Centrální kompostárny Brno.

Cesta do kompostárny byla sama o sobě zážitek. Našla jsem si na Google maps nejméně komplikovanou cestu z půjčovny vozíků do kompostárny, abych se s vozíkem nedostala do nepříjemných situací. K mému údivu byla cesta mezi Chrlicemi a Brněnskými Ivanovicemi zavřená, což už je pravděpodobně docela dlouho. Takže jsem se totálně zamotala. Když jsem se nakonec dostala na ulici Vinohradskou, pořád jsem čekala na nějakou ceduli nebo ukazatel ke kompostárně, ale nikde nic, jen výstrahy, že cesta je po 200 m uzavřena. Představa, že budu těch 200 m s vozíkem couvat mě dost děsila. Byla to totiž teprve má druhá cesta v životě s vozíkem a při té první bylo couvání téměř nad moje síly.

Ale co naplat, kompost jsem potřebovala, tak jsem zajela až k uzávěrce cesty a naštěstí se tam konečně objevila směrovka ke kompostárně. Věděla jsem, že musím najet na mostovou váhu, ale potom jsem netušila co dál. Paní v okýnku váhy nebyla dvakrát přívětivá. Tak jsem se vypravila mezi hromady různého biologického odpadu v různém stadiu rozkladu. Byl tam patřičný odér a hluk z obrovských nakladačů, které pojížděly mezi hromadami. Vůbec mi nebylo jasné, co z toho má být ten úžasný kompost, všechno vypadalo spíš velmi nevábně. Asi dvakrát jsem bezradně projela kolem hromad a potom jsem auto odstavila a odešla hledat někoho do blízké budovy. Tam se mě naštěstí někdo ujal a nakladač nabral asi čtvrt lžíce opravdu krásného černého kompostu. Během půl minuty byl vozík naložen. Zdálo se mi, že je toho málo, ale na váze jsem zjistila, že mám naloženo 400 kg. To už bylo skoro víc, než můžu na vozíku odvézt, ale Fabia jako vždy nezklamala.

Absolvovala jsem i nezbytné couvání na naší rozbité příjezdové cestě. Těch 50 metrů mi trvalo asi 15 minut a vylezla jsem notně zpocená, ale dala jsem to 🙂

No a potom jsem vyryla 25 jamek cca 50 x 50 x 50 cm a pomocí kolečka dovezla ke každé hromádku kompostu. Ještě že nahoru vozím kolečko prázdné. Ke konci práce se mi povedlo kolečko píchnout a vyrobit v duši neopravitelnou díru. Nevěděla jsem, kde mám koupit novou duši ke kolečku, ale nakonec ji měli v Hornbachu, ale ta cena – bylo to myslím ke 200 Kč. No děs – čtvrtina ceny kolečka. Další náklad, který přičtu k výsadbě (i když jde spíš o mou blbost – nové kolečko je potřeba před použitím dofouknout.)

Březen 2014

Minulý měsíc jsem vyčistila meziřadí od náletových dřevin a rozbujelé podnožové révy. Občas byla potřeba motorová pila, zbytek se dal vyřešit velkými nůžkami a mačetou. Při likvidaci třímetrových šípků jsem si náruživým sekáním přivodila tenisový loket. Je to daň z nadšení :). Ještě tři měsíce poté ruka není v pořádku. Řady se ale plně zprůchodnily a náhle bylo lépe vidět, jak jsou děravé. Největší díra v řádku byla na 12 keřů. Někde už po révách nezbylo nic, někde jsou pahýly s obrážející podnožovou révou. Docela rychle jsem pochopila, že pahýlů se nedá tak snadno zbavit. Kořeny jsou dosud živé a rýčem a sekerou bych to řešila snad půl roku. Běžná praxe je podle všeho vytržení révy traktorem, ale zatím nemám traktor 🙂 a při šířce řádku 1,5 m budu stejně pořizovat jen jednosý stroj a nevím, jestli mi to s tím půjde.

Tak jsem vymyslela zábavnější řešení. Zkusím si zapěstovat podnože a příští jaro se je pokusím naroubovat. Jestli se mi to podaří, uvidíme za rok. Vinohrad byl vysazen v roce 1984. Slaví tedy třicátiny a já nejsem ještě definitivně rozhodnutá, jestli budu podsazovat nebo klučit a postupně obnovovat. Ale čím víc tam chodím a dotýkám se pořád dokola všech keřů, tím méně si dovedu představit jejich likvidaci. Navíc mi sousedka přes jedno řekla, že jejich vinohrad je na místě už od roku 1946. Tehdy se ještě révy vyvazovaly ke kůlům. Improvizovanou opěrnou konstrukci k těm kůlům dobudovali až mnohem později. Tak třeba by ty moje hlavičky staré mohly taky ještě vydržet.

Většina keřů je zapěstovaná na 2 kmínky. U některých z nich již jeden odešel a zbývá jen jeden. Chtěla jsem řez nějak sjednotit, takže mi z toho vyšlo sestříhání jednokmínkových keřů srdcovým řezem na 2 tažně po 6 – 8 očkách a jeden zásobní čípek a u dvoukmínkových keřů u každého kmínku na jeden tažeň a jeden zásobní čípek. Tam kde žádný keř nechyběl, to vypadalo, že by se tažně mohly křížit – keře jsou vysazeny v řadách 1 m od sebe. Tak jsem tažně dělala kratší, pokud nebyly letorosty příliš silné, aby mi šly ještě vyvázat. Zbytek budu muset vyřešit při podlomu. Naopak tam kde byly v řadě díry, jsem nechala tažně delší – až 16 oček. Uvidím, jestli potom nebudou keře přetížené. Hodně kmínků jsem musela sesadit. Místo nad prvním drátem končily někde nad třetím. Někde byly vytvořené kordony a nebylo možné najít vhodný letorost pro tažeň, tak jsem nechala kordon a několik čípků. V sesazování budu muset pokračovat ještě příští rok. Ne všude to šlo elegantně provést hned. Velké rány jsem zatírala stromovým balzámem. Celé mi to trvalo 3 víkendy, ale kdybych si s tím tak  nehrála, dalo by se to jistě stihnout i rychleji :).

Leden 2014

Můj pozemek se nachází v suché teplé oblasti, kde se velmi dobře daří akátům. Louka byla dlouhou dobu ponechána ladem, takže je zaroslá náletovými dřevinami různé velikosti. V některých místech převažují akáty a horní část vinice sousedila na jihovýchodní straně se slušně vzrostlým akátovým lesíkem. Soused je včelař, takže mu to nevadilo :), ale já mám s loukou zcela jiné plány a navíc keře v zastíněné části vinice byly znatelně neduživější než na zbytku.

Rozhodla jsem se tedy pro boj s výjimkou rokle, kde jsou akáty nejvzrostlejší a drží svah před sesutím. Tam plánuji les ponechat a jen příležitostně vykácet usychající stromy na palivové dříví.

Jako první měl padnout lesík stínící vinici. Přišlo mi logické ho prostě vykácet motorovou pilou. Na dvakrát jsme to zvládli a po nákupu kozy Wollcraft jsme elegantně nařezali hromadu palivového dříví.

Koza se osvědčila. Dokonce i Indián, který má ke všemu výhrady, byl spokojen. Koza teď čeká složená ve sklepě na další várku akátů.

V zimě to všechno vypadalo optimisticky, obrovská hromada osekaných větví však doteď čeká na naštěpkování a tou hromadou a všude kolem prorůstá neprostupná trnitá akátová džungle. Až teď začínám zjištovat, že s akátem to nebude legrace.

Sekačkou do té změti nemůžu. Pařízky jsou přece jen vyšší a neuklidili jsme pořádně posekané větve. Začínám řešit, jak akáty umrtvit a jak se posléze zbavit pařezů. Asi nejobšírnější článek s ověřenými výsledky různých druhů přístupů, který jsem našla na internetu, je Péče o akátové porosty z časopisu Ochrana přírody. Je ale určen spíš pro odbornou veřejnost. Lajkům může pomoci prakticky pojatý Metodický list Intitutu aplikované ekologie Daphne

Když jsem to všechno prostudovala a prošla i další články a zkušenosti lidí s akáty, tak jsem z toho usoudila, že akáty budu příště kácet koncem vegetačního období (tak aby pokud možno ještě stihl obrazit) s ponecháním asi metrového kmínku. Pařezy nebudu zatírat herbicidem. Výmladky z pařezů se pokusím odstraňovat mechanicky. Nešťastně pokácený lesík (nyní akátovou džungli) budu muset ošetřit herbicidem a to dvakrát. Jednou na počátku července a podruhé na počátku září. V zimě se pokusím místo pořádně uklidit, aby se tam dalo řádit sekačkou. A potom sekat, sekat a sekat dokud nezvítězím 🙂

Přestože se ve většině zdrojů píše, že se akát nemá normálně kompostovat, ani se štěpka z něj nemá používat k mulčování, tak to udělám – spíš to mulčování. Spousta větví, které se už k topení nebudou dát snadno zpracovat skončí ve štěpkovači a potom v sadu a část i ve vinohradu. Nedovedu si představit, že bych tak obrovské množství biomasy pálila. Myslím, že by to bylo i nebezpečné.

A potom napíšu, jak to dopadlo – tedy jestli mulčované rostliny nějak chřadnou oproti nemulčovaným.

Listopad 2013

Ještě sice neproběhl zápis do katastru, ale klíče od zahrady už jsem měla. Bylo tam pár hodně starých stromů – třešeň, švestka, tři meruňky, hrušeň a dva ořešáky. Vypadaly ovšem dost bídně, a později se taky ukázalo, že už v podstatě nerodí, takže budou muset příští zimu pryč. Protože jsem chtěla hned s něčím začít, rozhodla jsem se vysadit nějaké nové stromky. Na podzim je vhodné sázet jádroviny, tak jsem důkladně pročetla svůj starý pomologický atlas a marně jsem hledala odrůdy, které by zároveň dobře snášely sucho a ještě měly vynikající chuť :). Dolní Kounice jsou nejsušší oblastí ČR s ročním úhrnem srážek kolem 400 mm. Pro jabloně a hrušně nic moc. Svého favorita Jonagold jsem ale nehodlala vynechat v žádném případě. Na zbytek jsem se zeptala v želešickém zahradnictví u Urbanů. Poradili mi tedy ještě pro suchou oblast Primu, na mošt James Grieve Red a zimní hrušeň Bohemicu.

Vykopala jsem 60 cm díry a na pozemku jsem našla něco, co se vzdáleně podobalo kompostu – bylo to réví v určitém stupni rozkladu. Nic lepšího teď nemám a půda sama o sobě je tu spíš chudá. Hlavně ve srovnání s Hanou, kde jsem zahrádkařila posledních 20 let. Říká se, že na Hané zasadíte knoflík a vyrostou gatě. Když jsem tady ryla tu světlou písčitou půdu, tak se mi zdálo, že na tom něco je. Přidala jsem tedy ten „kompost“ a dovlekla v kanystrech vodu na zalití. Přes zimu jsem ještě asi dvakrát zalívala, protože bylo extrémní sucho.

Stromky na jaře vypadaly, že se chytly, ale udělala jsem kardinální chybu. Naivně jsem si myslela, že plot chrání zahradu před zvěří. Velký omyl: na jaře kromě Jonagoldu, který asi ty potvory nenašly, byly všechny stromky svlečené z kůry. Jeden z nich přežil, takže z první akce na zahradě mám zatím 50% ztráty :(. Aspoň jsem teď poučená, že chrániče jsou absolutní nezbytnost. Ani nevím, které zvíře to bylo, ale sousedka říkala, že viděla na vlastní oči srnu ladným skokem překonat plot s výškou 2,20.

Říjen 2013

Pan majitel mi přenechal první sklizeň, přestože kupní smlouva dosud nebyla zapsána do katastru. Je již delší dobu nemocný a o vinohrad se nemůže starat. Domluvil mi možnost zpracování vína u jednoho vinaře v Perné. Předpokládal velkou sklizeň … Jenomže hrozny byly těžce napadené padlím a botrytidou a bílé odrůdy dávno za optimálním okamžikem sklizně – barva hroznů hnědá. Nechtěla jsem moc vína, ale raději kvalitní. Všechno nahnilé a chycené plísněmi zůstalo ve vinici. Sběr nebyl úplně jednoduchý, protože část vinice byla hustě zarostlá zdivočelou podnožovou révou. Některá místa byla téměř neprůchozí. Ochraně a zeleným pracem se nejspíš v posledních letech moc nedalo. Vegetace v meziřadí i příkmenném pásu byla podle všeho likvidována chemicky, což zabralo na běžné plevele, ale zarostlých částí se to moc nedotklo. Aspoň mám lepší představu, co mě čeká 🙂

Usoudila jsem, že nejšetrnější k hroznům a zároveň nejschůdnější pro zajištění budou OZ bedýnky na 15 kg. Popůjčovala jsem co se dalo po všech sousedech. Tedy 50 bedýnek a dodávku. Nakonec jsme toho potřebovali sotva polovinu 🙁 Majitel mi nabízel zapůjčení nějaké velké nádoby, ale myslím, že varianta s bedýnkami je na 2000 m2 vinohradu a ruční sklizeň akorát. Sklízelo se do nich dobře, a nedovedu si představit, že bychom vynášeli vinohradem 200 m po svahu nahoru cokoli těžšího.

Pak nastal malý problém s odjezdem dodávky. I když nebylo nijak mokro, tráva na hlíně a kopec nahoru zajistily dokonalé prokluzování kol. Ještěže nás bylo na to auto šest. Po velkém úsilí jsme ho nějak vytlačili. Tato příhoda mi přišla nakonec docela veselá, jenomže jsem si ji měla líp zapamatovat. O dva měsíce později jsem tam takhle zůstala viset s jinou dodávkou, tentokrát ovšem jen ve dvou a široko daleko ani živáčka. Ale to patří do jiné kapitoly.

Zpracování celé úrody trvalo profi mlýnkoodzrňovači asi tak 3 minuty. Všechno šlo do kádě, bílé, červené, odrůda neodrůda. Cukernatost 21°NM. Na tu bídu parádní výsledek. V průběhu času se však vyjevila mnohá ale.

1. Nějak jsme se přesně neshodli na tom, kolik vína z toho vlastně bylo. Podle mě 280 l rmutu, podle sklepmistra 190 … Ale nejsem si jistá, nepodívala jsem se, jenom tam to větší číslo padlo. Každopádně vzniklo nedorozumění. Ať tak nebo tak, bylo toho na tento velký profi sklep zatraceně málo.
2. Tudíž ani nebyla dostatečně malá nádoba na zpracování tohoto množství, takže se  to smíchalo s něčím dalším a můžu si od vinaře odvézt víno podle vlastního výběru. Což o to, víno má pan Maňák výborné. Aby ne, na každý tank speciálně namíchané bakterie pro odbourání kyseliny jablečné. Kdo ho pil, zatím každému chutnalo. Jenže mě to trochu zklamalo. Chtěla jsem víno z vlastních hroznů…
3. Ještě po 8 měsících nevím, kolik za to vlastně budu platit. Pokaždé když jedu pro víno, tak se ptám, ale ještě to nemají spočítané. Tak doufám, že mě to nezruinuje.
4. Strašně těžko se domlouvá termín, kdy se pro víno můžu stavit.
5. Majitel sklepa mi dal lehce na srozuměnou, že takovéto kšefty jsou pro něj velmi ztrátové. No já to chápu, ale nedomlouvala jsem to. Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím.

A co z toho vyplývá? Prostě tudy příští rok cesta nepovede. Navíc by mě to ani nebavilo. Zkusím 50 l demižony pěkně po odrůdách a snad se mi podaří prodat co nejvíc v burčáku :). Počítám, že první víno nemusí být žádný zázrak, ale moc se těším.